Velikonoční Cesta ke čtvrtému kostelu sv. Mikuláše v Žíšově

Na naší Cestě sedmi kostelů jsme se vydali na Boží hod velikonoční 8. 4. 2012 již ke čtvrtému kostelu, kterým byl kostel sv. Mikuláše v Žíšově. Patrony žíšovského kostela byli Ti, kdo se scházíme v pátek dopoledne v Komunitním centru sv. Jiljí.

Na naší pouť jsme se vydali od kostela sv. Aloise v Uhlířských Janovicích, kde pan Hrabánek ze Žíšova zazvonil poledne. V mrazivém a spíše zimním počasí se vyjasnila obloha a polední čas velmi hřejivě prozářilo slunce.

Od janovického kostela jsme se vydali směrem k Žíšovu a nesli jsme na naší Cestě… poutní kříž. Cestou jsme se zastavili u čtyř křížků a položili u nich malou obětinku v podobě jarních květů. Chvílemi jsme byli úplně zasněžení a sluníčko nás opět pozdravilo až v Žíšově, kde nás pod svou šindelovou střechu schoval malebný žíšovský kostelíček.

V něm si každý mohl najít své místo a tvořit například křížovou cestu z chlebové střídy, ozdobit poutní kříž chlebem, malovat zátiší s chlebem nebo v sakristii kostela zhlédnout prezentaci o zničených kostelech Severních Čech.

V 15 h byla slavena bohoslužba, v jejímž průběhu jsme slyšeli dramatické zpracování jednoho z příběhů z Knihy apokryfů od Karla Čapka – O pěti chlebích, které během pátečních dopoledních setkání nazkoušeli patroni kostela.

Jsem rád, že putujeme, neboť cesta je obrazem našeho života. A Velikonoce, které prožíváme, jsou právě o Cestě, na které se setkáváme s živým Pánem.

Přeji požehnané svátky Velikonoc
P. Kamil Vrzal

DOJEM Z CESTY

Návrat na Cestu…

Zdálo se, že cestou do Žíšova při hustém velikonočním sněžení jsme zaznamenali svými smysly a na vlastní kůži mnoho paradoxů. Na jedné straně padající sníh a ostrý ledový vítr, na druhé rozkvétající přírodu a vzpomínky na nedávné horké jarní dny. Na jedné straně známky pokory, úcty a vzájemnosti mezi námi i po okrajích cest v podobě křížků u mohutných stromů, na straně druhé odpadky podél silnice a znaky devastace okolní přírody. Na jedné straně krásný dojem z malebného zvuku poledního zvonění janovických kostelních zvonů, na druhé uskakování před hlučně projíždějícími auty na frekventované silnici. Paradoxní bylo také to, že aut projelo mnoho, ale povoz s koňmi nebo stádo ovcí s pasáčkem jsme nikde neviděli, ač bych to v této české krajině očekávala spíš. A co víc, v duchu jsem potkávala babičky v barevných sukních a šátcích, slyšela lidovou hudbu a zpěv, viděla, jak dívky a mládenci tančí v kruhu, široké roztočené sukně jim zdobí rozkvetlé velké květy. Paradoxně jsem to vnímala, ale kolem jen pusto a chladno. Napadlo mě, že kdysi to tady asi bylo a my se to teď naší cestou snažíme najít. Je v nás zakořeněná lidská pospolitost, pracovitost a pokorné soužití s přírodou, které hledám(e)? Myslím si, že modlitba ve venkovských kostelících, zvonění zvonů a poutě jsou srozumitelné všem lidem. Cesta sedmi kostelů nás vede „domů“.

Jája Trojanová


vložil 11. dubna 2012, 11:44
v kategorii CestaFotogalerie
Článek můžete sledovat prostřednictvím RSS 2.0 kanálu.
Zde můžete napsat komentář, nebo použít odkaz ze svého webu.


Napsat komentář

You must be logged in to post a comment.