Cesta k druhému kostelu sv. Martina v Petrovicích

Cesta pro sílu ke svatému Martinu.

Vydala jsem se na cestu. Vyšla jsem z problémů své doby, ze světa, který žije vším možným, z pestrého prostředí, o kterém se dá říct hlavně to, že není katolické. Vyšla jsem na cestu směrem ke svatému Martinu, protože mi to přišlo jako dobrý nápad a v dané chvíli jako jediný možný směr. Všechno jsem opustila, hlavně materialistické starosti, vybavila se jen nejnutnějšími zásobami a naladila se na Cestu. Měla jsem v představách opuštěný kostel, který je trochu víc zanedbaný a nevyužívaný. Chtěla jsem být při tom, jaký bude, až do něj přijdeme my poutníci a jaký bude, když ho zabydlíme, a jací budeme my, když v něm budeme smět několik hodin pobýt. Bylo to pro mě důležité vědět, protože bylo je a bude mnoho překážek, které naléhavě volají, že je mnoho věcí důležitějších než se procházet přírodou, a pak si hrát na farách a v kostelích. Nevěřila jsem jim doposud, že by bylo něco důležitějšího, a chtěla jsem zjistit, jestli je to pravda. Pak se najednou stalo, že mě Cesta pohltila. Stalo se to, že jsem prošla nějakou klenbou mezi nebem a zemí a mnoho hodin pobývala v tomto prostoru krásy, tvorby, živého Slova, přátelství a přijetí. Nedokážu popsat, jestli se mi víc líbila pěší pouť podzimní přírodou nebo světlo barevných lampiónů, ani netuším, proč jsem si nadšeně vytvářela všechno, co bylo v kostele sv. Martina v Petrovicích možné vytvořit, je pro mě záhadou, že mi obyčejné zrcadlo, ve kterém se jako v nebi odrážely svíčky a jména, připadaly tak zásadní pro pochopení mé cesty. Nevím to doteď. Cítím vůni martinských perníčků a rohlíčků, která mi splývá s vůní nebeského nápoje na zahřátí, vzpomínám na žebráka, který bosí stojí před kostelem a prosí o almužnu, cítím kouř z ohně, u kterého bylo možné se zahřát a vnímám zpětně radost z toho, že sv. Martin přijel na svém bujném koni a rozdělil se s žebrákem o svůj plášť. Bylo to uklidňující zjištění, že je tomu tak i dnes. Pak jsme se tak trochu rozloučili. Ochutnali martinskou husu a dokonce i knedlíky a zelí nám bylo hozeno přímo z nebe, tak to bylo dobré a zázračné. Nakonec byla chvíle, která uzavřela mé plutí mezi nebem a zemí, mé putování. Navštívili jsme hrob P.Kubíčka a zavzpomínali na něj a ty, kteří tyto podobné chvíle mohli zažívat v dobách zase jinak těžkých. Jsme jim vděční za to, že naše pobývání na této zemi může pokračovat v jejich duchu a že máme co předávat dál. Děkujeme.
Najednou jsem byla doma a ptali se mě, jaké to bylo. Všem jsem přivezla peroutku z husího peří a řekla jedno slovo: „Nádherné.“

Jája Trojanová


vložil 22. listopadu 2011, 19:34
v kategorii CestaFotogalerie
Článek můžete sledovat prostřednictvím RSS 2.0 kanálu.
Zde můžete napsat komentář, nebo použít odkaz ze svého webu.


Napsat komentář

You must be logged in to post a comment.