Druhý den stvoření – Klenba

NEŽ UZRAJÍ PLODY,
musí být do země vloženo semínko. Skutečnost, že je třeba něco zasadit, aby něco vyrostlo, známe. Semeno vložené do země je obrazem všeho, co je nám v životě dáno. Má v nás růst. Celý náš život tak lze vidět jako obraz semena. Ne náhodou jsme proto na naší „Cestě sedmi kostelů“ začali jako první sbírat semena. Mají nám pomoci si uvědomit, že stále je třeba vkládat do „země“ nová semena, z kterých něco nového vyroste.

K růstu nového života jsou však potřebné podmínky pro život. První a základní podmínkou je světlo. Proto jsme si na naší „Cestě“, v kostele v Dolních Chvátlinách, význam a krásu světla mohli různým způsobem uvědomovat. Ať už skrze sluneční paprsky, které zvlášť v ten den silně procházely vitrážovými okny, nebo skrze světlo barev při malování. Mohli jsme žasnout nad tím, jak dokáže světlo malovat do písku nebo vytvořit svou vlastní světelnou cestu. Působivá byla i hra různých tvarů světla na stěně kostela. Kolem nás dotvářelo atmosféru světla sedm obrazů, které z díla starých mistrů vytvořili senioři, a dále fotografie fotografů, kteří zvlášť jsou ke světlu při své práci vnímaví. Pro úplnost bylo možné vnímat teplo světla i ze slov básní.

Světlo je nezbytnou podmínkou k životu. Bez něho nic nového nevzejde, nic se nevytvoří, nic nevydá plody. Díky světlu jsme schopni mnohé nejen vidět, ale především vytvořit. Tím, co předně vytváříme, je domov – místo, kde žijeme. Proto naše „Cesta sedmi kostelů“, s tématem sedmi dní stvoření, bude pokračovat dál. V druhém dni stvoření si budeme chtít uvědomit své místo na zemi, ale také, jak věříme, jednou v nebi. I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod! Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem“. Gn 1, 6–8

Co dělá domov domovem? Kostel kostelem? Nebe nebem? Domov domovem dělají lidé. Ani ne tak ideální lidé jako spíš lidé laskaví, přijímající, odpouštějící… To místo, kde je náš domov je možná vystavěno z cihel, možná z kamenů, ze dřeva nebo z rákosu, je tam dokonce i stůl, okna nebo židle, navíc také postel nebo střecha, může to být kdekoliv na světě, jakkoliv rozmanité, chudé nebo honosné. Nic z toho materiálního ale domov domovem netvoří. Tvoří ho vztahy, že chceme být spolu a že se máme rádi. Že společně něco prožíváme, tvoříme, děláme, něco nového vzniká. Je tu nechán prostor pro všechny generace, děti si mohou spokojeně hrát, pomáhat, učit se životu, dospělí odpočinout, pracovat a jít životem společně. Vztahy jsou to nejdůležitější.

Co dělá kostel kostelem? Vše to, co bylo napsáno, a ještě něco, o čem se nepíše, ale prožívá se. Je dobré si prožít pár hodin v místech, kde už dlouho nikdo nebyl. Je dobré si je tam prožít právě s ostatními lidmi všech generací, dát jim prostor, který potřebují (děti tvorbu, dospělí usebrání). Je dobré se navzájem tolerovat, přijímat a odpouštět, protože abychom mohli říct, že jsme svým dětem nebo těm druhým předali hodnoty, které jsme teď v danou chvíli předat měli, máme možnosti setkávání vytvářet a podporovat. Domů nebo do kostela se rádi vracíme právě jen s vědomím, že jsme vítáni, očekáváni, přijímáni a to za nás nikdo neodžije nebo neudělá, buď to tak je nebo není.

Snažme se o to předávat hodnoty dál a dál. Vše s láskou a pochopením. Pak věřím, že zakusíme, co vytváří klenbu, která spojuje nebe se zemí a zemi s nebem. Klenbu, která jako rámec zahrnuje naše místo života. Zakusíme to, co dělá nebe nebem.

Jsme tedy zváni, abychom druhý den stvoření prožili v našem druhém kostele sv. Martina v Petrovicích. Jsme zváni k uvědomění si místa, kam náš život spěje, k plodům, které sklidíme v nebi.

P. Kamil Vrzal


vložil 22. září 2011, 19:37
v kategorii Cesta
Článek můžete sledovat prostřednictvím RSS 2.0 kanálu.
Zde můžete napsat komentář, nebo použít odkaz ze svého webu.


Napsat komentář

You must be logged in to post a comment.